Ahoj, já jsem Adriana Svítková, chodila jsem na pražské Gymnázium Jana Keplera a pak jsem začala studovat na London School of Economics, kde jsem nyní ve druhém ročníku.
Co studuješ za obor a proč sis ho vybrala?
Studuji politologii a filosofii, protože mi to přišlo jako perfektní skloubení reality s praxí. Baví mě hloubat nad širokými otázkami stejně jako vymýšlet možnosti zlepšení současné sociální situace.
Mezi jakými univerzitami jsi váhala během přihlašování?
Věděla jsem, že chci do zahraničí, v ČR jsem brala do úvahu jen Právnickou fakultu, kde bych ale zažila podobný styl učení, jako na střední. Moje gymnázium bylo velmi liberální, ale věděla jsem, že to tak není všude. Měla jsem dokonce možnost strávit semestr v Anglii, kde jsem zažila pro mne mnohem efektivnější způsoby výuky, a pozvedly se i mé výsledky a chuť se učit.
Bylo pro mě pak samozřejmým krokem se do stejného prostředí hlásit na univerzitu a jelikož jsem nechtěla být uzavřena v jedné sociální bublince, tak jsem se koukala zejména na větší města. Následně jsem srovnávala zajímavost kurzů, profesorů, univerzitní prostředí jako takové (nechtěla jsem nic masového) a možnosti po studiu, a vyhrála u mě LSE. Vyjma Británie jsem uvažovala o Německu, kde jsem také strávila čas při střední, ale zdejší vysokoškolské vzdělání se mi zdálo trochu moc podobné tomu českému. Pořád se ale jednalo o dobrou možnost, s tím, že přijímací řízení bývá až v červnu, takže jsem si to nechávala jako zálohu, kdyby mě do Anglie nevzali tam, kam jsem chtěla.
Jak dlouho bys řekla, že Ti trval přihlašovací proces? Na mysli máme samotný proces přihlášky.
Měsíc a půl.
Splňuje studium zatím Tvá očekávání?
Musím přiznat, že má očekávání byla trochu pokřivená. Čekala jsem něco podobného, jako na britském prestižním, malém internátu, kde jsme se všichni znali; velmi úzký vztah a častou komunikaci s učiteli. To je pořád možné, učitelé jsou vesměs přívětiví, ale musím to být já, kdo udělá ten iniciativní krok a kontaktuje je, pokud chci plně využít jejich rad. V hodinách se nás často ptají na naše vlastní názory, místo toho, aby nám diktovali své. Prostředí je ale mnohem formálnější; velmi seriózní důraz je kladen hlavně na naše psané výsledky, tj. analýzy, eseje atd. specifického stylu.
Trvalo mi chvíli, než jsem si navykla na úplně nový styl jejich tvorby, ale tuto zkušenost bych za nic nevyměnila, jelikož vidím, jak se mi díky tomu opravdu exponenciálně zlepšuje způsob myšlení (zejména to kritické) a umění se vyjádřit, v psané i mluvené podobě. Něco takového se dá určitě čekat u studia humanitních předmětů, a předpokládám, že i u těch přírodovědných. Pozitivní očekávání, které se mi vyplnilo, byla touha se učit přímo „od zdroje“. Denně na univerzitu dochází experti v oborech, které mě lákají; jak akademického, tak profesionálního rázu. Stačí, aby si člověk pomyslel, co ho zajímá, a může se o tom spoustu dozvědět – a i v kovidové době tak dostanete přístup ke zdrojům, ke kterým byste jej jinak neměli.
Jak moc jsi spokojená s kvalitou výuky?
Já jsem z výuky naprosto nadšená. Měla jsem samozřejmě učitele, kteří mi sedli méně, ale ti mě toho také hodně naučili. Na univerzitě se dodržuje velmi profesionální kodex, feedback je od nás velmi často požadován, a učitele opravdu zajímá, co jim chceme říct. K tomu jsou i zdroje jako knihy, články atd. velmi pečlivě vybírány. Nějací mí spolužáci si občas stěžují, ale já si trochu říkám, že je to kvůli tomu, že nezažili jiné formy studia… Jsem celkově velmi vděčná za tuto zkušenost.
Máš pocit, že Tě studium rozvíjí i v jiných oblastech, než jen přímo oborové znalosti?
Určitě, minimálně ve stejném poměru mě rozvíjí v lidských a osobnostních stránkách. Žít sama v Londýně, s lidmi z různých kultur a s různými způsoby myšlení, mne toho učí spoustu o sobě sama. Musela jsem se naučit se více osmělit, být přímá a nedělat si domněnky. Začala jsem si také mnohem více věřit, protože to tam k úspěchu potřebujete.
Jak hodnotíš kolektiv spolužáků?
Ze začátku to bylo krušné, tvořila jsem si rychle obrazy o lidech předtím, než jsem je reálně poznala. To, co v mé kultuře pro mě symbolizovalo např. lenost, pro ně byla např. nezkušenost. Postupně se to ale lámalo, a při těch nejvíce náhodných příležitostech, co si dokážete představit, jsem poznala kamarády na celý život (doufejme).
Obecně jsem se v tamějším kolektivu cítila mnohem lépe než v ČR, se svými nynějšími zahraničními spolužáky toho mám paradoxně více společného. Miluji, když vidím, že se o něco společensky důležitého zajímají a něco pro to dělají; byť i to, že moje kamarádka založila podcast o sexuální výchově a boří tabu ve mně i na naší univerzitě. „Societies“ neboli zájmové aktivity, spolky které si studenti vedou po boku studia, jsou nezbytnou součástí univerzitní zkušenosti a díky nim mě inspiruje vysoká profesionalita a ambice studentů v mém věku; to jsem až tak moc často nevídala. Má to ale i svoji stinnou stránku: je lehké se v této „overachiever“ kultuře zaměřené na úspěch a „LinkedInové“ kvality ztratit, je potřeba si umět určit své vlastní priority a odlišit autentičnost od toxické strategičnosti.
Pomáhá Ti studium a pobyt na univerzitě určovat Tvé priority a ujasnit si, čemu se chceš věnovat?
Určitě, i když je k tomu nezbytné propojení s mojí vlastní kulturou. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, že mám ještě spoustu objevování
před sebou (jak sebe, tak krajin); ani Praha, ani Londýn pro mě po všech stránkách nejsou ideální pracovní prostředí. Asi se budu koukat do Bruselu nebo do Německa, i když se určitě najdou pracovní příležitosti, které se mi budou líbit, kdekoliv.
Zjistila jsem, že jsem velmi citlivá na prostředí, ve kterém se pohybuji, a snažím se v sobě posílit nezávislost. Také jsem díky studiu na LSE začala mnohem více zvažovat i mimo náturu a smysl povolání či jakýchkoliv velkých životních rozhodnutí jejich psychický efekt na mne samotnou. Zvýšily se mi také nároky na to, kým se obklopuji, ale zároveň oceňuji styk s jinými sociálními bublinami, díky nimž si uvědomuji, že snažit se kohokoliv mermomocí změnit je špatné.
Naznačila jsi, že ani Londýn pro Tebe není ideální. Čím to je? Je na Londýně také něco, co se Ti líbí?
Londýn je úžasné město, nabité motivujícími lidmi a impulsy. Má to ale i svoji druhou stranu, je to velmi unavující město, kde se pořád něco děje a je těžké „vypnout“. Chce to najít balanc mezi těmito dvěma stránkami, které mohou být pro někoho těžší než pro druhé. Já jsem třeba nečekala, že bych s žitím v centru velkoměsta či odbouráváním stresu mohla mít problémy, ale začal mi chybět relativní klid, který jsem pociťovala byť i v centru Prahy.
Říká se, že člověk musí z Londýna minimálně jednou za měsíc vyjet, aby se „nezbláznil“ ???? Tak asi takové menší varování, že to má své plusy i mínusy, ale člověk neví, dokud nezkusí. Určitě je důležité mít v Londýně nějakou “support group”, neváhejte se obrátit na CZ/SK spolky nebo si nezávisle na své národnosti vybudovat silné vztahy s lidmi na základě vašich zájmů! Při příjezdu je určitě moc hezký pocit vědět, že tam je někdo, kdo Vám pomůže v případě nouze – k tomu opravdu doporučuji ty národnostní spolky; ale opravdu se nezdráhejte jít za svoje hranice komfortu a známa a využít tento čas k interakci s jinými kulturami!
Jak často se dostaneš zpět do ČR?
Když jsem bydlela na koleji, tak jsem se vracela na tzv. Reading week, tj. uprostřed trimestru (října) po měsíci, a pak o Vánocích na měsíční prázdniny. To mi první rok velmi vyhovovalo, měla jsem čas si doma vždy srovnat myšlenky. Příště, když tam pojedu, tak očekávám, že se více ponořím do tamějšího světa, najdu si i letní práci a pokusím se tam více usadit, možná se i méně vracet domů. Ale kdo ví, co bude za pár měsíců.
Co bys vzkázala studentům, kteří váhají, zda se do zahraničí přihlásit, nebo ne?
Rozumím, že se teď jedná o velmi svízelnou situaci, a dělat velká rozhodnutí může být těžké. Kvalita výuky je pro mě v tom, co studuji, tak nesrovnatelně lepší, že bych stejné rozhodnutí určitě udělala. Formuje vás to i jako člověka, a o to nechcete přijít. Kdy jindy, než teď ????